Černý Ludvík

Stanete-li se příznivci našich magnetek a začnete doma tímto vkusným suvenýrem pokrývat lednici, máme pro vás malý dárek. V každém sáčku s magnetkou je jedna hrací karta hry Černý Ludvík. Mohl by to být samozřejmě klasický Černý Petr, ale proč lpět zrovna na Petrovi? Navíc naše karty jsou oslavou velké postavy české turistiky a tím byl dlouholetý předseda turistického spolku Sedmimílová bota v Obouruči Ludvík Uondaný.

Tento doyen českého pěšího pohybu se narodil 1.10. 1929 v obci Obouruč. Kromě putování po vlastech českých a nezřídka i vlastech okolních, na vlast českou plynule navazujících, udržoval dlouhých dvaasedmdesát let v provozuschopném stavu žlutou turistickou trasu v okolí svého rodiště. Turistický spolek Sedmimílová bota byl založen v roce 1938 a jedním ze zakládajících členů byl také Ludvíkův otec Zdeněk, kterého Ludvík velmi miloval. Je známo, že měl neradostné dětství, protože maminka mu umřela dávno před jeho narozením. Již jako osmiletý nosil otci po okolí plechovku se žlutou barvou a ten jej za odměnu občas nechal obnovit nějakou níže položenou turistickou značku. Ludvík Uondaný s úsměvem vzpomínal na těžké válečné časy, kdy počet členů turistického spolku Sedmimílová bota klesl pod kritickou hranici dvou. Otec Zdeněk byl nuceně nasazen u berlínské pobočky firmy Siemens a další členové spolku byli pozatýkáni gestapem. Stalo se tak proto, že členové spolku i za války vytrvale obnovovali turistické značení a gestapo usoudilo, že tak činí proto, aby se v lese mohli lépe orientovat partyzáni. Ani ne patnáctiletý Ludvík, který zatčení unikl, však vytrvale značil dál. Přibral si ještě zelenou trasu a nosil plechovky dvě. Učinil dokonce unikátní pokus, značit i významnější trasu modrou. Vyměnil cestovní budík Slavia za třídílný jídlonosič a do misek nalil žlutou, zelenou a modrou barvu. Protože značit tři trasy bylo časově náročné, půjčil si od souseda Košťála jízdní kolo a vyrazil. Vinou špatných válečných cest však při jízdě ulil něco horní barvy žluté do prostřední barvy zelené. Vznikla tak barva velmi světle zelená, která nebyla na značení právě optimální, ale ještě by se to dalo omluvit ředěnými válečnými barvami. Rozhodl se však tuto směs vylepšit přidáním třetí barvy, tedy modré. Výsledkem byla barva khaki, která připomínala vojenské maskování a tu se mladý Ludvík vzhledem k válečné době přece jen bál na stromy natírat. Vrátil se tedy domů s nepořízenou. Samovolně vzniklou barvu použil alespoň na nátěr králíkárny. Ta potom byla tak dokonale maskovaná, že zde ubytovaní králíci přežili zbylé měsíce do konce války ve zdraví až do příchodu Rudé armády. Ta je sice vypátrala a zrekvírovala, ale to nikomu nevadilo, protože brzy už měl mít každý možnost chovat bez obav králíky osvobozené. Z výše zmíněných příčin tedy nebylo na samém konci války turistické značení kolem Obouruče obnoveno a historici se dnes přou, zda jeho absence nemohla být příčinou, že sem nikdy nedorazil ani jeden partyzán.

Po válce se počet členů spolku výrazně zvýšil a Ludvík Uondaný byl v pouhých dvaadvaceti letech zvolen jeho předsedou. Stal se vůbec nejmladším předsedou všech turistických spolků na okrese a to bylo zavazující. V padesátých letech nebyla turistika zrovna prioritou nového státu. Sovětští poradci pěšky nechodili a po značkách už vůbec ne. Předseda Uondaný z turistického spolku Sedmimílová bota v Obouruči byl státnímu aparátu ukradený přesně do té doby, než na 1. máje roku 1954 zorganizoval turistický pochod ke třicet kilometrů vzdálené zřícenině hradu Radost s motivačním názvem „Plot sem, plot tam.“ Vzhledem k blízkosti vesnice Obouruč od státní hranice byl však chodec Uondaný preventivně zatčen a posléze odsouzen jako agent chodec ke třinácti letům v podzemí. Z doby jeho nedobrovolného dolování také pochází jeho přezdívka „Černý“, protože byl z nějakého důvodu pořád ještě o něco špinavější než nejšpinavější spoluvězeň. Během pykání navštívil téměř všechna pro socialistické hospodářství důležitá důlní díla. Jako odborník na značení byl totiž pověřen vyznačit z každého dolu evakuační cestu ven. Od rána do večera tak chodil s kbelíkem zvláštní fosforeskující barvy a značil a značil. Kdyby nechodil pod zemí, bylo by to skoro jako doma v Obouruči.

Po propuštění Ludvík Uondaný zjistil, že už není předsedou turistického spolku Sedmimílová bota. Zjistil dokonce, že už není ani členem, protože Sedmimílová bota byla v té době součástí Národní fronty a ta agenty chodce mezi sebou nepotřebovala. Naštěstí ledy začaly pomalu tát a tak byl Ludvík opět přijat do turistických řad. Vzhledem ke svým zkušenostem se brzy dostal i ke kyblíku s barvou a mohl začít dávat dohromady zanedbané turistické značení kolem rodné vísky.

Jak se politická situace uvolňovala, Ludvík Uondaný opět začal organizovat turistické akce. A nejen to! Zúčastňoval se také kongresů značkařů v Polsku, na Ukrajině, ale i v Bavorsku a Horním Rakousku. Protože československý systém značení turistických cest nemá ve světě konkurenci, byl o jeho přednášky velký zájem. Také díky této své činnosti se stal na sklonku roku 1967 s velkou převahou opět spolkovním předsedou.

Bezprostředně po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy přetřel Ludvík Uondaný všechny značky ve dvacetikilometrovém okruhu kolem Obouruče v bláhové naději, že Rus tak do vsi nedorazí. Dorazil. Ludvíka Uondaného tentokrát nezavřeli, ale pouze vyhodili od pošty. Získal místo závozníka a směl jezdit Pragou V3S vyvážet jímky. Oženil se a narodil se mu syn Ludvík. Ve volném čase se ovšem stále věnoval turistice. K jeho nejúspěšnějším akcím patřilo každoroční pořádání výstupu na dočasnou tisícovku Jezevec. Jedná se o vrch nad Obouručí, který se tyčí do nadmořské výšky 997 m n.m. Tato nedokonalost byla každou druhou srpnovou neděli napravena tím, že kopec byl dovedně „nastaven“ maskovanou dřevěnou konstrukcí a pro potvrzení zdolání této tisícovky si chodily tisíce turistů.

V těchto činnostech pokračoval i po roce 1989. Jako důchodce měl více času a jeho žlutá trasa patřila vždy k těm nejlépe značeným v celé republice. Nikdo nepamatoval, že by se někdy někdo musel na jeho trase ptát na cestu. Natož, aby se ztratil.

Ludvík Uondaný zemřel 6.8.2014 ve věku nedožitých 85 let tři dny po svém posledním značkování.

Pravidla karetní hry Černý Ludvík

Hraje se s patnácti dvojicemi karet a šestnáctou lichou kartou – Černým Ludvíkem. Karty se důkladně zamíchají a všechny se rozdají hráčům. V závislosti na počtu hráčů může nastat situace, kdy počet karet po rozdání se u jednotlivých hráčů o jednu liší. Každý hráč, jemuž se v ruce sejde dvojice shodných karet, vyloží tyto karty na stůl. Hráč s největším počtem karet nechá tahat jednu kartu protihráče po své levici. Ten vytahuje z vějíře karet jednu kartu, kterou následně založí mezi karty své. Vytáhne-li stejnou kartu, jakou už v ruce má, vyloží obě karty na stůl. Ve hře pokračuje opět spoluhráč po levici.

Úspěšný hráč, který tímto způsobem vyložil všechny své karty, končí. Ostatní pokračují stejným způsobem dál.

Prohrává a terčem posměchu se stává hráč, kterému zůstane v ruce Černý Ludvík.